Přinášíme vám úryvek z rozhovoru s Amandou R. Fisherovou, vdovou po zesnulém profesoru Fishi, vydaného v příloze Philadelphia Review 10. dubna. Krátce po smrti svého manžela se i s dětmi odstěhovala neznámo kam a přestala komunikovat i s přáteli. V rozhovoru uvádí, proč.
Amando, celá vaše rodina byla velmi oblíbena ve společenských kruzích, co vás přimnělo po Ronaldově smrti přestěhovat se z Philadelphie?
Víte, ještě pořád se mi o tom špatně mluví. Podle patologa Ronald zemřel na srdeční selhání. V pětatřiceti letech a jeho způsobu života? Každé ráno běhal, kam mohl, chodil pěšky, hlídal si, co jí. Nemohla jsem tomu uvěřit. A když jsem na radu mých přátel požádala o přezkoumání, tak mi řekli, že u případů smrti bez cizího zavinění to není možné.
Vy si tedy myslíte, že to srdeční selhání nebylo?
Myslím. Ronald měl sice problémy s imunitou, trpěl několika alergiemi, ale podle doktorů, s kterými jsem mluvila, nic z toho nezpůsobí infarkt. I jeho rodiče a prarodiče byli zdraví, takže nešlo o dědičnou vadu.
Mluvila jste o tom s někým? Obrátila jste se například na policii?
Věděli to všichni blízcí přátelé. Snažili se mi pomoct, ale bezúspěšně. Na policii se tím odmítli zabývat. Nejprve jsem se setkala s jedním policistou, který mi slíbil, že to prověří, ale pak mu jeho velitel přidělil jiný případ. Mluvila jsem s ním pak o tom, omluvil se mi a varoval mě, ať si dávám pozor.
To bylo dost divné.
To bylo, nechápala jsem v tu chvíli, co se děje. Jako kdyby se všechno proti mně spiklo. Měli jsme dost známých, na soudech, u prokurátora a podobně. Někteří mi prostě řekli, že s tím nejde nic dělat. A našlo se několik, kteří prohlásili, že je lepší to tak nechat být. Nechat to tak být?! Připadala jsem si jak v nějakém filmu.
Ale proč jste se s dětmi odstěhovala?
Dostala jsem strach a rychle jsem zjistila, že vlastně nevím, komu můžu věřit a komu ne. Za pár dní mi přinesli Ronaldovy věci z práce. Asi omylem se tam ocitl i jeho služební notebook. Ronald na bezpečnost moc nebyl, měl ho sice zamčený, ale on celý život používal jen jedno heslo.
Moc jsem tomu nerozuměla, měl tam výsledky nějakého výzkumu a dlouhý seznam firem. Našla jsem si, že se všechny zabývají výzkumem a výrobou léků. U některých měl kromě názvu ještě nějaké poznámky. Většinou adresu a pár slov, asi latinsky. Ještě ten večer mi volal Thomas.
Koho myslíte?
Thomas Madison. Byl to Ronaldův kamarád, znali se od střední školy. Říkal, že jede do Philadelphie a že se mnou nutně potřebuje mluvit. Přijel dost pozdě v noci, tak jsem byla zvědavá, co se děje a proč za mnou tak spěchá z Clevelandu. Hned ve dveřích se ptal, jestli už mám doma ty věci z univerzity. Ukázala jsem na hromadu na stole, kterou jsem ještě nestačila projít. Všiml si notebooku a zeptal se, jestli si ho může na pár dní půjčit. To všechno se událo hrozně rychle, jen jsem kývla a on už odcházel k autu, že mi zítra zavolá, ale že teď potřebuje jet. V tu chvíli toho bylo na mě moc. Děti byly naštěstí na noc u babičky, tak jsem se šla ven projít. Když jsem se vrátila, našla jsem dveře otevřené a hromadu Ronaldových papírů rozházenou. Mezitím, co jsem byla venku, někdo vlezl dovnitř. Nic se neztratilo, ale prohledali Ronaldův stůl, skříně, všechny jeho věci. Dostala jsem strach, a tak jsem utíkala hned k rodičům. A ráno jsem se dozvěděla ve zprávách o Thomasově nehodě.
To vámi jistě otřáslo.
Na nic jsem nečekala a odvezla děti pryč.
(...)