- Píseň Hanba Propharmu (a slova).
- Píseň Ples zvířátek (a slova).
Asi ve středu jsem se dostal na výstavu, která je pořádána až do dneška na Vyšehradě. Je to sice s Biohazardem nesouvisející věc, ale mohlo by vás to zajímat. Probíhá tak, že v místnosti je asi deset velkých plochých televizí, na kterých běží filmy od jedničky po možná dvanáctku. Pořádá ji nějaká americká Komise za lidská práva, což je napsáno na tričkách pořadatelů, kterých je tu opravdu hodně. Vstup je zdarma a při čekání na další film vám nabízí čaj, kafe a nějaké menší občerstvení. Už na začátku jsem si říkal, kdo tohle všechno platí? Filmy jsou anglicky s českými titulky a musím přiznat, že velmi působivě natočeny (spousta animací, výrazných titulků a tak podobně). Promlouvá tu množství lidí, kteří jsou alespoň podle titulků zaměstnanci mnohých světových univerzit, odborníci, novináři..
A co mě tedy na té výstavě tak zaujalo? Je to zvláštní, ale v těch pěti filmech (dohromady tak 45 minut), co jsem viděl (pak jsem musel odejít), nebyla řečena ani jedna pozitivní věc na psychiatrii. Naopak jí byl připisován zásadní podíl na například holokaustu, apartheidu, vzniku Ku-Klux klanu i současné rasové nesnášenlivosti. Jeden z mnoha grafů tvrdil, že za posledních cca 35 let zemřelo v amerických ústavech dvakrát více lidí, než ve všech amerických válkách po roce 1971. A kromě toho, že „psychiatrie je jen velký podvod, jak vydělat spoustu, opravdu spoustu peněz“, „psych. je jen jinou formou mučení“ nebo „žádný z psych. postupů není vědecky podložen a nefunguje“, tak za celou dobu existence se psychiatrie „nemůže prokázat jediným vyléčeným“!
Občas jsem se při sledování těch filmů, kde zneužívají záběry Židů z koncentračních táborů a do toho pronášejí takovéhle nesmysly musel nevěřícně dívat okolo. A byli byste překvapený, jak většina středoškoláků, například takové ty holky, co mají v hlavě jen velké soupravu očních stínu a rtěnek (doslova), na to fascinovaně koukají a něvěřícně kroutí hlavou. Do toho občas naprosto unešeny (-i) prohlašují, že to snad není možné a podobně. A bylo tam těch lidí opravdu hodně.
Teď jsem se někde na blogu dozvěděl, že to pořádají jako putovní výstavu scientologové..
(Honza)
Jak jste už doufám všichni zaznamenali, na stránkách se konečně objevil dlouho slibovaný zbytek fotek.
Rozhodně to však nejsou všechny fotky, které máme! Pokud chcete výběr toho nejzajímavějšího (zatím asi 250 fotek z Upírova foťáku, pokusíme se k tomu časem přidat i fotky od Mušky a Klárky), navíc v rozumnější velikosti a kvalitě než tady na stránkách, zastavte se u nás pro cédéčko!
Můžete přijít libovolné úterý mezi 17:30 a 19:30 do klubovny Tusarova 15 v Praze-Holešovicích. Dejte o sobě ale prosím vědět dopředu (Upírovi na mail, Jabber nebo ICQ). S sebou si vemte pár drobných mincí na cédéčko (nebo svoje vlastní prázdné) nebo USB láhev (flašku :-)).
Textovka z druhého dne akce je hratelná on-line. Zahrajte si ji znovu – tentokrát bez fyzické námahy při šplhání na Hrbatou babici nebo Sovinec!
Přinášíme vám úryvek z rozhovoru s Amandou R. Fisherovou, vdovou po zesnulém profesoru Fishi, vydaného v příloze Philadelphia Review 10. dubna. Krátce po smrti svého manžela se i s dětmi odstěhovala neznámo kam a přestala komunikovat i s přáteli. V rozhovoru uvádí, proč.
Amando, celá vaše rodina byla velmi oblíbena ve společenských kruzích, co vás přimnělo po Ronaldově smrti přestěhovat se z Philadelphie?
Víte, ještě pořád se mi o tom špatně mluví. Podle patologa Ronald zemřel na srdeční selhání. V pětatřiceti letech a jeho způsobu života? Každé ráno běhal, kam mohl, chodil pěšky, hlídal si, co jí. Nemohla jsem tomu uvěřit. A když jsem na radu mých přátel požádala o přezkoumání, tak mi řekli, že u případů smrti bez cizího zavinění to není možné.
Vy si tedy myslíte, že to srdeční selhání nebylo?
Myslím. Ronald měl sice problémy s imunitou, trpěl několika alergiemi, ale podle doktorů, s kterými jsem mluvila, nic z toho nezpůsobí infarkt. I jeho rodiče a prarodiče byli zdraví, takže nešlo o dědičnou vadu.
Mluvila jste o tom s někým? Obrátila jste se například na policii?
Věděli to všichni blízcí přátelé. Snažili se mi pomoct, ale bezúspěšně. Na policii se tím odmítli zabývat. Nejprve jsem se setkala s jedním policistou, který mi slíbil, že to prověří, ale pak mu jeho velitel přidělil jiný případ. Mluvila jsem s ním pak o tom, omluvil se mi a varoval mě, ať si dávám pozor.
To bylo dost divné.
To bylo, nechápala jsem v tu chvíli, co se děje. Jako kdyby se všechno proti mně spiklo. Měli jsme dost známých, na soudech, u prokurátora a podobně. Někteří mi prostě řekli, že s tím nejde nic dělat. A našlo se několik, kteří prohlásili, že je lepší to tak nechat být. Nechat to tak být?! Připadala jsem si jak v nějakém filmu.
Ale proč jste se s dětmi odstěhovala?
Dostala jsem strach a rychle jsem zjistila, že vlastně nevím, komu můžu věřit a komu ne. Za pár dní mi přinesli Ronaldovy věci z práce. Asi omylem se tam ocitl i jeho služební notebook. Ronald na bezpečnost moc nebyl, měl ho sice zamčený, ale on celý život používal jen jedno heslo.
Moc jsem tomu nerozuměla, měl tam výsledky nějakého výzkumu a dlouhý seznam firem. Našla jsem si, že se všechny zabývají výzkumem a výrobou léků. U některých měl kromě názvu ještě nějaké poznámky. Většinou adresu a pár slov, asi latinsky. Ještě ten večer mi volal Thomas.
Koho myslíte?
Thomas Madison. Byl to Ronaldův kamarád, znali se od střední školy. Říkal, že jede do Philadelphie a že se mnou nutně potřebuje mluvit. Přijel dost pozdě v noci, tak jsem byla zvědavá, co se děje a proč za mnou tak spěchá z Clevelandu. Hned ve dveřích se ptal, jestli už mám doma ty věci z univerzity. Ukázala jsem na hromadu na stole, kterou jsem ještě nestačila projít. Všiml si notebooku a zeptal se, jestli si ho může na pár dní půjčit. To všechno se událo hrozně rychle, jen jsem kývla a on už odcházel k autu, že mi zítra zavolá, ale že teď potřebuje jet. V tu chvíli toho bylo na mě moc. Děti byly naštěstí na noc u babičky, tak jsem se šla ven projít. Když jsem se vrátila, našla jsem dveře otevřené a hromadu Ronaldových papírů rozházenou. Mezitím, co jsem byla venku, někdo vlezl dovnitř. Nic se neztratilo, ale prohledali Ronaldův stůl, skříně, všechny jeho věci. Dostala jsem strach, a tak jsem utíkala hned k rodičům. A ráno jsem se dozvěděla ve zprávách o Thomasově nehodě.
To vámi jistě otřáslo.
Na nic jsem nečekala a odvezla děti pryč.
(...)
Existuje mylná domněnka, že pěstování zvířat na kožešinových farmách je humánnější způsob získávání kožešin, než je lov. Slovo „farma“ vzbuzuje představu svobodného a otevřeného prostoru. Ve skutečnosti je to způsob pouze snadnější pro člověka, ekonomičtější, ovšem pro zvířata znamená ještě větší utrpení, než chycení do pasti. Bolesti a strádání několika hodin či dnů zvířat lovených, jsou při chovu zvířat nahrazeny celoživotním strádáním a smrtí mnohdy stejně, nebo i více drastickou.
Zvířata jako nutrie, bobři, norci, lišky nebo lasičky jsou druhy, jejichž teritoriální působnost je i několik kilometrů čtverečních. V klecích 40x40x40 cm je jim jakýkoliv pohyb znemožněn a ani náhražky v podobě výběhů nemohou uspokojit jejich přirozené potřeby – běhat, hrabat, plavat či šplhat. Pro druhy, které nejsou domestikované, je život od narození do smrti v kleci každodenním stresem a utrpením!
Chovatelé, jejichž jediným kritériem je kvalita kožešiny a výsledný zisk, tak nejenže omezují přirozenost zvířat, ale navíc je záměrně vystavují extrémním podmínkám, aby se produkce „zefektivnila“. Čím větší mráz, tím lepší kožešina. Proto jsou zvířata ponechávána ve vlhkých a chladných místnostech, v horších případech vystavována přímému mrazu bez možnosti úkrytu, výstavby pelíšku či hnízda. Nejvíce trpí nutrie, které mají tlapky potaženy tenkou blankou. Musí neustále přešlapovat, protože jim tlapky přimrzají k podlaze klecí. Podlahy klecí jsou z ocelových jemných mříží či pletiva, které se jim zařezává do tlapek a při usilovné snaze se podhrabat si lámou o drátěná oka drápky.
Po celý krátký život jsou zvířata krmena jednotvárnou stravou, kaší, která je bohatá na živiny podporující růst kožešiny. Aby chovatelé nemuseli zvířatům čistit jídelní misky, tak raději kaši rozmazávají po mřížích klecí. V zimních měsících zvířatům jazýčky při slízávání potravy ke mřížím přimrzají, což jim způsobuje zbytečná zranění. Svou přirozenou touhu běhat se zvířata snaží naplnit běháním po kleci dokola a to je silně deprimuje. Jinak samotářská zvířata se chovají v klecích i po šesti, což vyvolává v takto extrémních podmínkách útočnost a kanibalismus. Slabší jedinci jsou buď ušlapáni, ohryzáni nebo ukousáni svými spoluvězni.
Když najde čas a kožich zvířete je „zralý“ a vhodný pro zpracování na „kvalitní lidský kožich“ dochází k usmrcování chovaných zvířat. Metody zabíjení jsou stejně drastické, jako samotný chov. Při usmrcování platí jediné pravidlo: nepoškodit kožešinu. Zabíjí se lámáním vazu, škrcením, jedem v potravě či injekční stříkačce, elektrickým proudem – zvířeti je vsunuta jedna elektroda do tlamičky a druhá do konečníku, nebo výfukovými a dalšími jedovatými plyny. Jsou to kožešinové popravy, nazývané „kožešinové žně“, kdy jsou po tisících masakrovány celé chovy. Některé neodborně provedené metody usmrcování zvířata jen omráčí, takže zvířata jsou potom stahována zaživa.
Pro výrobu jednoho kožichu je třeba zabít: 65 norků, nebo 130 činčil, nebo 10 jezevců, nebo 27 tchořů, nebo 60 zajíců, nebo 14 vyder, nebo 11 stříbrných lišek, nebo 50 minků, nebo 100 veverek, nebo 9 bobrů, nebo 4 leopardy, nebo 18 červených lišek, nebo 15 rysů, nebo 125 hranostajů, nebo 12 ocelotů... Závěr si udělejte sami.
Přišlo nám mailem. Téma nám připadá zajímavé, ačkoliv nesouvisí přímo s biohazardem; proto se o něj chceme podělit.
V poslední době se mnoho mluví o lovu tuleňů kvůli kožešině, jehož sezóna před nedávnem začala v Kanadě. Je to zpráva notně zmedializovaná, kdy jednou za čas prosákne na povrch nějaká nelidská praktika. Paničky v růžových šatech si mohou v Blesku prohlédnout šokující fotky a tvrdit moudra typu „Ještě že nekupuju tulení kožešiny“. Jiné šokující praktiky však mají tendenci na povrch nevyplouvat, a pro novináře nejsou tak zajímavé. Paničky v růžových šatech však tyto praktiky nesledují, ani nechtějí sledovat. Proto vám taky chceme ukázat něco jiného než jen mlácení do 2 měsíce starých tuleňů. V naší dvojdílné reportáži se podíváme, jakým způsobem se loví v divočině kožešinová zvířata a v druhé části se podíváme přímo na kožešinovou farmu.
Kožich je luxus za cenu smrti! Kožich znamená pro určitou část veřejnosti synonymum pro vytoužený přepych a symbol společenské prestiže. Málokdo si však uvědomuje, že v dnešní době a zejména v našem podnebném pásmu je to především symbol krutosti a lhostejnosti lidí. Rok co rok jsou milióny zvířat, která svůj kožíšek k životu bezpodmínečně potřebují, usmrcovány člověkem jen kvůli zbytečnému módnímu doplňku. Způsobů, jak získat kožešinu, existuje několik. Všechny mají stejného jmenovatele: týrání a smrt původních majitelů kožichu.
Lov je nejstarší metodou získávání kožešin. Vynálezem čelisťových pastí se stal jednou z nejkrutějších. Pasti jsou kladeny ve volné přírodě na odlehlých místech na zvířecích stezkách. Většina pastí je konstruována tak, že se po došlápnutí zvířete na terčík v pasti čelisti prudce sklapnou a oběť sevřou. Mnohé typy pastí mají čelisti opatřeny ozubením, které zvířatům znemožňuje vyproštění se z pasti. Chyceným zvířatům tak kromě bolestivého sevření způsobují hluboká zranění. Drobní hlodavci, malé šelmy, nebo ptáci bývají často chyceni za krk, nebo uprostřed těla, což pro ně znamená při síle pružiny nepředstavitelné utrpení. Instinkt velí chyceným zvířatům bojovat a snažit se uniknout, což zejména u matek vede k odkousávání si sevřených končetin. Zvířata, kterým se z pasti podaří uniknout, však brzy umírají na infekci nebo vykrvácení. Většina obětí se však stává kořistí lovců, kteří je surově dobíjejí, nebo na nich lovec stojí, dokud je neudusí. Přitom 2/3 z celkového počtu ulovených zvířat tvoří tzv. odpad. To jsou např. ptáci, psi, kočky, laně a také chráněné druhy zvířat, o které lovci kožešin nemají zájem.
V pastech zůstávají hladovějící a trpící bolestí a mrazem i několik dní. Drobná zvířata jsou napadána šelmami bez možnosti útěku. Pasti na vodní zvířata, jako jsou bobři a norci jsou kladeny tak, aby se zvíře utopilo. Veverky, lasičky a kuny jsou chytány do pastí na stromech, kde pak visí desítky hodin jako snadná kořist pro dravé ptáky.
Pasti si své oběti nevybírají, proto až 2/3 ulovených tvorů jsou ptáci, kočky, psi, laně, ježci a jiná zvířata, která však představují pro lovce pouhý odpad. Přestože je používání čelisťových pastí v řadě zemí (včetně ČR) zakázáno, ročně v nich najde smrt přes padesát miliónů zvířat. Náhražkou čelisťových pastí mají být oka, léčky a železa, která se však čelisťovým pastem v krutostech vyrovnají.
Ahoj.
Vítej na stránce prázdninové akce Biohazard. Můžeš se tu předem potkat s účastníky akce a dost možná i dozvědět některé věci, které se budou hodit.
Informace budou postupně přibývat. Sleduj tuto stránku pravidelně, vyplatí se to :-)
Tip: Pokud si tu vytvoříš login, můžeš si nechat posílat upozornění na nové zápisky a nové příspěvky v Kecališti e-mailem.